Věřte si a věřte i svým dětem

Článek měl být původně publikován pod názvem „Mé báječné děti mají šílenou mámu“. Čím víc jsem nad článkem uvažovala, nad pointou, o kterou se chci s vámi podělit, uvědomila jsem si, že je to spíše o podceňování sama sebe. O nedůvěře sama v sebe a na druhou stranu i o podceňování dětí z mé strany, protože děti kolikrát dokáží víc, než si my dospělí dokážeme představit.

Vzpomeňte si, kdy jste si něco hrozně moc přáli. Kdy jste toužili podívat se na místo ať už nové nebo místo, kde jste už v životě byli, ale to místo vás natolik okouzlilo, že jste si přáli znovu ho navštívit. Ale okolnosti se změnily. Přibylo povinností, práce, přibyly malé děti a tak už to výletování není tak snadné, jak bylo v období vaší svobody. Kdy jste se toulaly a jezdily kam se vám chtělo a kdy se vám chtělo.

Tímto mým velkým přáním letos bylo navštívit Praděd. Už je to nějaký rok, co jsem byla na Pradědu a letos jsem se sem opravdu chtěla podívat. Toužila jsem znovu si projít cestu lesem od Karlové Studánky až na Ovčárnu a postupně se dostat až na samý vrcholek. Miluji les, stromy, vodu, pohled na hory… Máte místo kam rádi chodíte, protože cítíte, jak se vaše energie nabíjí? Přesně toto cítím, když jsem obklopena nádhernou přírodou s vůní jehličí. Pohled na hory kolem mi dokáže vykouzlit úsměv na tváři, aniž bych si toho byla vůbec vědoma.

Byl říjen a já věděla, že jakmile nastane zima, už se sem nepodívám. Počasí tomu nádherně přálo, ale jak to zvládnout se dvěma malými dětmi? Manžel většinou v práci a když už měl chvíli, raději čas věnoval zvelebování našeho rodinného domu. Slunce začalo zapadat čím dál dřív a já měla poslední možnost prožít turistiku i s těmi nejmenšími. Rozhodla jsem vydat s dětmi na výlet, ale obavy mě nenechaly statečnou, tak jsem se rozhodla jet několik kilometrů níž pod Praděd, na rovinatější turistiku.

Od Skřítku jsme se vydali na Rabštejn. Našeho rok a půl malého benjamínka jsem si dala do krosny na záda a uklidňovala se tím, že až moje ramena nebudou zvládat, otočíme se a půjdeme zpět. Již jsme párkrát s manželem krosnu využili, tak jsem věděla, do čeho jdu a že to rozhodně není procházka růžovou zahradou. Všechny děti byly se mnou. Byla jsem ráda, že i náš nejstarší, který už je o půl hlavy větší než já mě doprovází. Doufala jsem, že když nebudu moci, s naším malým mi pomůže.

Za těch několik hodin v přírodě se ve mně prostřídaly nejrůznější pocity. Od hněvu, kdy jsem měla chuť mlátit hlavou do stromu, když se děti po několika upozorněních neustále hádaly a já si v duchu říkala, proč jsem je táhla až sem hodinu v autě, přes pocit, že už jen jeden kilometr k cíli, ale zvládnou to děti? Už v nohách měly kolem 8 kilometrů a to je ještě čekala cesta zpět k autu a další hodina autem domů, až k pocitu vděčnosti. Vděčnost, že mě můj nejstarší nenechal na holičkách a ten poslední kilometr na vrcholek Rabštejnu jsme zvládli a mohli se tak kochat nádherným výhledem na krajinu, alespoň z části skály, kam jsem si s malými troufla. Pocit vděčnosti, kdy posledních pět kilometrů vzal naši malou na záda a s úsměvem na tváři a ostrovtipem ji donesl k autu a s vděčností, kdy poslední dva kilometry k autu jsem se modlila, ať to zvládnu, protože ramena už začínala být od těch 13 kilo pořádně citlivá.

Dokázala jsem s benjamínkem na zádech ujít celých 17 km a moje dvě další děti to zvládly na jedničku s hvězdičkou. Přiznám se, že byly na začátku chvíle, kdy jsem se bila do hlavy, jak zlobily, že jsme měli zůstat raději doma. Ale nakonec a po tom všem co jsme zdolali a překonali a kolik kilometrů společně nachodili, to byl ten nejlepší výlet, jaký jsem si mohla jen přát. Při konečné vyčerpanosti se děti semknuly a chytly za jeden provaz a to vše dokonce s úsměvem na tváři.

Na Praděd se mi letos asi nepodaří vyšlápnout, i když není ještě všem dnům konec 🙂 , ale rozhodně mi tento výlet ukázal, že děti dokáží víc, než mi dospělí si kolikrát dokážeme představit a především, člověk by neměl podceňovat hlavně sám sebe. Kdo ví, zřejmě kdybych se nepodceňovala, zvládli bychom Praděd rychleji a hlavně už dříve než jsem se rozhodla pro Rabštejn.

Takže výzva Praděd s dětmi zůstává stále otevřena 🙂 .

Mějte krásný den a s úsměvem utíkejte ven 😉

S láskou
Žaneta