Jak přežít hektické období?

Čekám, kdy to skončí a jestli to skončí ze dne na den nebo to bude postupně odeznívat… Nepamatuji si, kdy jsem naposledy měla tak hektické období, které se přetvořilo v začarovaný kruh, ze kterého se nedalo vyskočit.

Pamatuji si na období, kdy jsem cítila úzkost, bolest, necítila jsem se ve své kůži. A to bylo období, kdy jsem potřebovala změnu a začít myslet na něco jiného. Myslet na něco pozitivního, co mi dá nový směr. Co mé myšlenky natolik upoutá, že zapomenu na starosti a na trápení. A v tomto období jsem se začala věnovat běhání. Snažila jsem se mu přijít na kloub a zároveň přijít mu i na chuť.

Jádro věci bylo, jak začít běhat a nenechat se odradit prvními nezdary. Pokusů o běhání bylo několik a odradily mě zase na několik měsíců, ne-li let… Takže cíl byl jasný, najít způsob jak se věnovat běhání. A co se chuti týče, co dělat, aby mě to bavilo. Začátek byl jasný. Od čeho je přeci strýček Google 🙂 .

Sedla jsem k internetu a začala hledat články o běhání a hlavně o tom, jak začít běhat a nevzdat to. Článků najdete na webu spousty, ale důležité je, co si z nich odnesete a co použijete v praxi. Pro mě z nejdůležitějších věcí bylo skloubit čas spánku mojí dcerky s časem, kdy mohu zkusit běhat. A druhá pro mě nejdůležitější věc, abych měla plán, jak na to. Abych po chvilce nelapala po dechu a můj další pokus o běhání by byl zase ten tam.

Mé běžecké začátky se ubíraly cestou intervalového běhu. Jde o střídání běhu a chůze. Popravdě mě to ze startu trochu odrazovalo. Chtěla jsem běhat a ne chodit. Došlo mi ale, že bez určité doby chůze, při které se mohu vydýchat, to prostě nepůjde. Mé myšlenky se zaměřily na intervalový běh a plán, jak se naučit běhat. Zahnala jsem špatné myšlenky do kouta a byla zase tou šťastnou maminkou.

Ne vždy je ale vše růžové. Co dělat, když se na vás vše sype ze všech stran?

Dvě malé děti, jedno v pubertě, domácnost, rekonstrukce domu a práce na obrovské zahradě 200 kilometrů od současného bydliště. Na rekonstrukci jsme sami, občas se najde výpomoc. Manžel se stará o rekonstrukci a já o zahradu plnou nevhodného křoví a stromů, plevele, vysoké trávy, kamení… A do toho naše malé děti.

Jsou noci, kdy při uspávání snad usnu dřív než děti. Málo kdy spím až do rána. Náš nejmenší pořád v noci papá, takže jednou až dvakrát za noc jdu chystat láhev. A pak jsou noci, kdy mě malý vzbudí na láhev, a já další hodiny koukám do tmy. Přemýšlím, co je ještě potřeba kde udělat. Co zabalit dětem na domek, co uvařit, ať nemusím ztrácet čas v naší provizorní kuchyňce, co nakoupit…

A vyráží se na cestu dlouhou dvě hodiny, někdy dvě a půl až tři, podle toho, kde se zase stane havárka, a zůstaneme trčet v koloně. Nebo podle toho, kde zase rozdrbou kus cesty a všichni se budou pomalu štosovat do jednoho pruhu v několikakilometrové koloně. Bohužel ne vždy se zadaří, aby děti cestu prospaly…

Práce je na zahradě nad hlavu a při tom se snažím alespoň telefonicky na dálku dohlížet na puberťáka, který má období mít vše na háku. Pozitivní věc je, že se ve škole opravdu snaží a že si s dědou tak úžasně rozumí. No a než se naděju, po několika dnech se vracíme zase na Moravu. Kopa prádla na praní, pračka jede dva až tři dny pomalu v kuse. Do toho lítám kolem dětí, domácnosti a zase se jede na nákup, ať je z čeho vařit a koloběh vaření a odjezdu na domek začíná zase od začátku.

A víte, kdy mám čas sama na sebe? Já vlastně vůbec netuším. Tiše závidím maminkám, které mají po ruce milující babičku, na kterou se mohou kdykoliv obrátit. Jsem neskutečně vděčná za dědu, který si aspoň na chvíli vezme tu naši malou kecalku a věnuje se jí. Sice nemám čas sama na sebe a nejmenšího mám stále při sobě, ale i za toto málo jsem vděčná.

Každé dobré i špatné období jednou skončí. Důležité je vydržet, zatnout zuby a dělat věci tak, jak cítíte, že jsou správné. Nikomu nic nemusíte dokazovat…

S láskou

Žaneta H.